Můj TEDx

Přepis mého TEDx talku, který jsem přednesla v květnu 2021 v Brně.

https://youtu.be/U3mdyN91WOs

Když jsem byla malá, usilovně jsem přemýšlela nad jednou palčivou otázkou: Co budu dělat, až vyrostu? Popelářka, prodavačka cukrové vaty, princezna, prezidentka, moderátorka.

Můj táta se totiž každý rok podílel na pořádání jedněch městských slavností. Na těchto slavnostech vystupovali různí kejklíři, zpěváci a další umělci. Za největšího z těchto umělců jsem považovala právě moderátora. Přišlo mi kouzelné, jak si dokázal získat pozornost lidí, plynule mluvit a také reagovat na nenadálé situace jako třeba to, že se zpozdila kapela anebo že někdo ztratil klíče. Každý rok jsem se na tohoto jednoho konkrétního moderátora těšila, každý rok jsem ho zpovzdálí pozorovala a tiše obdivovala.

Dokonce jsem si v útlém věku založila Facebook, abych si tohoto konkrétního moderátora přidala do přátel. Chtěla jsem jeho inspirativní kouzlo pozorovat celoročně. V roce 2015 tento můj obrovský vzor a idol sdílel zprávu, že si každý budeme muset u sebe doma ubytovat syrské uprchlíky. Tohoto člověka jsem považovala za obrovskou inspiraci, inteligenci – měl rozhled. Ani nevím, kde jsem sebrala tu odvahu, ale napsala jsem mu komentář. A nemyslíte si, že to je možná trošku blbost?

Tento můj komentář získal drtivě více lajků než jeho původní příspěvek. Autor dokonce po pár hodinách svůj původní příspěvek smazal. Připadalo mi to jako takové pěkné malé vítězství. Teda aspoň na těch pár minut, než si mě odebral z přátel a vesele si podobné příspěvky sdílel dál. Kolik lidí mohlo těmto zprávám uvěřit, když je sdílel někdo tak úspěšný? Toto je problém spojený s autoritou. Nestalo se vám to třeba taky, že jste si koupili nějaký produkt, protože ho doporučovala nějaká celebrita? Anebo jste podobným způsobem přijali něčí názor?

Tak třeba moje babička. Ta nedávno přispěla jedné organizaci, která se zabývá nemocemi v Africe. Jak jsem zjistila, organizace byla zcela solidní. Nicméně babička mi přiznala, že k finančnímu příspěvku se rozhodla kvůli tomu, že na plakátu byl pán v bílém plášti. A bílý plášť, ten už přece něco znamená. Takže možná až vyrostu, mohla bych být třeba odbornicí na zdravotnická témata. Evidentně k tomu stačí jenom ten bílý plášť, ne? A ani ten už možná ne.

Za odborníky na covid můžete být považováni ne kvůli bílému plášti, ale třeba proto, že umíte hezky zpívat anebo hrajete v oblíbeném televizním seriálu. Tyhle lidi máme spojené s nějakou autoritou. Něco v životě dokázali, a proto je pro nás těžké pochopit, že by se třeba mohli i mýlit.

Zmíněný moderátor, který si mě odebral z přátel, pro mě byl takovou autoritou. Zároveň jsem se v té době ale zajímala o aktuální dění a o vyvrácené konspirační teorie, takže jsem mu na uprchlíky neskočila.

Chvíli nato vzniklo Zvol si info: studentský spolek, který se primárně zabýval osvětou v oblasti tak zvaných fake news. Dokonce ani ne po roce fungování napsali na toto téma úspěšnou knihu. Jakmile to bylo možné, přidala jsem se k nim. Už jsem nechtěla být ani princeznou ani moderátorkou, ale neohroženou bojovnicí proti fake news. Přečetla jsem onu knihu, navštívila několik přednášek a získala jsem pocit, že tématu absolutně rozumím. Jsem na něj odborník.

Ale nestačilo mi to, takže jsme se spolužáky založili další projekt. S fake news jsme se chtěli poprat hravou metodou a to nás dostalo až do Ameriky. Vlastně jsme toho o tématu ani moc nevěděli. Ale tři měsíce po založení jsme najednou byli ve Washingtonu a já jsem tam pánům v kravatách na Department of State vysvětlovala, jaké riziko jsou fake news pro bezpečnostní politiku státu. A pár dní na to jsem seděla v DVTV a sebevědomě prezentovala své názory na didaktické aspekty mediální gramotnosti. Ani v jednom případě jsem se nepřipadala nijak nepatřičně. A teď, když je mediální vzdělávání už několik let mým denním chlebem, tady stojím a připadám si vlastně velmi nepatřičně.

Možná trošku podléhám Dunning-Krugerově efektu, který je takovou vědeckou variantou sokratovského „Vím, že nic nevím". Dunning-Krugerův efekt v podstatě říká, že čím víc toho o nějaké věci víme, tím menší máme v dané oblasti sebevědomí. Když se naučíme něco nového, tak máme tendenci své znalosti a dovednosti přeceňovat a připadáme si chytřejší a zdatnější než ostatní lidé. Pokud zůstaneme s takto malou znalostí, tak si můžeme dál žít s vysokým sebevědomím, představou o tom, jak skvěle tématu rozumíme. Když se ale učíme o fenoménu dál, tak zjišťujeme, že je komplexnější. Postupně o svých znalostech začínáme pochybovat. A čím víc se učíme, tím víc pochybujeme. Až při dostatečném prohlubování našich znalostí se tato tendence v určitém bodě zlomí a začneme svoje sebevědomí postupně získávat zpátky. Můžeme se tedy divit lidem, kteří třeba šíří hlouposti o covidu, protože o něm vědí tak málo, že mají sebevědomí na absolutní výši? A že naopak někdo, kdo je v tématu erudovaný, je opatrnější a zdrženlivější s nějakými jasnými nebo propojenými výroky?

Dunning-Krugerův efekt je ale jedním z mnoha kognitivních zkreslení, zkratek, biasů, či chcete-li errorů, za které je odpovědný náš mozek. Tahle zkreslení nám v boji proti dezinformacím příliš nepomáhají – ba naopak. Ačkoliv to nejzákladnější ověřování faktů zvládne každý, tak kvůli takzvanému konfirmačnímu zkreslení k němu vůbec dojít nemusí. Konfirmační nebo také potvrzující zkreslení je taky další jev našeho mozku. Vyhledáváme spíše ty informace, které podporují náš názor. Snadno takovým informacím věříme a o nějaké další ověřování nestojíme. Když se naopak setkáme s důkazem, který hovoří proti našemu názoru, tak ho spíše ignorujeme. Na vině je i kognitivní disonance. Když se setkáme s opačným názorem, tak se nám v mozku aktivizují stejná centra jako při fyzické bolesti. Změnit názor je tedy velmi nepříjemný proces. A podobných jevů je celé spektrum. Samotná znalost nám ale nestačí.

Minulé léto opatření proti šíření koronaviru jakoby na chvíli přestala existovat. Virus si ale ve vzduchu poletoval dál. Pomalu se začínala rodit druhá vlna epidemie a já navštívila jednu venkovní oslavu narozenin. Jeden kluk mi tam sáhl po skleničce a chtěl se z ní napít. Ucukla jsem: „Jestli chceš, tak ti to umíchám taky." On se ale nedal, sklenku si vzal a napil se. Já na to: „Dobře. Tak už si to asi radši nech, umíchám si to znovu." Netrvalo dlouho a pochopil, v čem byl problém. Začal se mi smát: „Že, ty věříš na ten covid." A pak začal z rukávu vytahovat jednu konspirační teorii za druhou: spiknutí vlád, Bill Gates, čipování. A nějakou racionální diskuzi jsem se snažila vést jen chvíli. Pak jsem si řekla, že tou bojovnicí proti fake news přece nemusím být za každou cenu. A ta princezna taky nezní úplně špatně, ne?

Ověřovat si informace, být si vědom kognitivních omylů a dalších možných vlivů a kriticky nahlížet na vlastní názor – nic z toho není zdaleka tak těžké jako snažit se někoho jiného přesvědčit.

Z průzkumu agentury STEM, který proběhl na začátku tohoto roku, vyplývá, že 40 procent Čechů používajících internet věří dezinformacím o covidu. 40 procent. A to nejsou lidé, kteří by byli hloupí. To nejsou lidé, kteří si neumí ověřovat informace. Za monitorem často sedí člověk, kterého žene strach. Strach o sebe, o své podnikání, o své děti. Nedůvěra v systém tohoto člověka vede k tomu, že zase vyhledává ty informace, které podporují jeho názor. Názor, že pravda je skrytá a tajená. A tento člověk nemusí být profil v komentářích na Facebooku nebo náhodný kluk z party, kterého už nikdy nepotkáte. Může to být třeba vaše maminka, dědeček, kamarád z dětství. Copak byste zatratili někoho blízkého, protože má jiný názor? Anebo protože ať už z jakéhokoliv důvodu uvěřil dezinformaci?

Neměli bychom tyto lidi zatracovat a ani bychom se neměli stavět do role někoho chytřejšího, než jsou oni. Každý přece můžeme být obětí svých kognitivních omylů. Každý můžeme jednat pod vlivem emocí a každý můžeme podlehnout dobře cílené manipulaci.

Jednejme vstřícně. Přece jen se při diskuzi může stát, že částečně dotyčnému rozebereme jeho svět. Před pár lety jsem se touto radou neřídila. O Vánocích jsem při diskuzi se svou babičkou napadala její pohled na svět tak ostře, že se mnou nepromluvila až do Velikonoc. Proto je potřeba i přes opačné názory k druhému přistupovat opatrně, lidsky a s notnou dávkou empatie a porozumění. Nepovyšujme se a najděme raději společnou řeč. Něco, co nás spojuje, něco, na čem se shodneme. Můžeme tak druhému ukázat, že tu nejsme proto, abychom ho poučovali jako nějaké malé dítě, ale že chceme dialog.

Při hledání společné řeči je dobré shodnout se na tom, kde vlastně vyvstává náš spor: Vstupujeme do diskuze každý s jinými informacemi? Důvěřujeme jiným zdrojům? Anebo je spor spíše v hodnotách, které uznáváme? Pokud narazíme na problém, že dotyčný uvěřil nějaké nepravdivé nebo zavádějící informaci, je potřeba mu ukázat, že ho za to neodsuzujeme. Je naprosto pochopitelné, že uvěřil dezinformaci, když je tady tolik vlivů. Ukažme, že chápeme, proč té věci věří.

Nestačí ale zůstat u nějakého konstatování, že daná věc je dezinformace, polopravda nebo nesmysl. Pokud už vytvoříme v myšlenkovém konceptu díru, je potřeba ji něčím naplnit. Nabídněme tedy alternativu: Čím jiným lze daný jev vysvětlit, když ne tou informací, kterou doposud ten člověk měl? Nesmíme ho ale zavalit hromadou svých argumentů. Mnohem efektivnější je pokládat dobře míněné otázky.

Nepůjde to ze dne na den. Změna pohledu na svět je bolestivá a může trvat dlouho. A někdy k ní nemusí dojít vůbec – někdy je naopak lepší to vzdát, když vidíte, že debata nikam nevede a přerůstá třeba v hádku. Jak řekl Jan Werich: „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc než půl minuty, hádají se už dva borci." Pokud se tedy debata stává vyostřenou a začnou v ní třeba padat nějaké osobní útoky, je lepší od ní upustit. Zkusme se toho ale příště nebát. Zreflektujme si, kde jsme při debatě udělali chybu, a zkusme to příště líp.

Přesný návod, jak to udělat co nejefektivněji, neexistuje. Odpověď na tuhle otázku by možná byla na Nobelovu cenu míru. Důležité je nemalovat si vzdušné zámky a uvědomit si, že nemůžeme jednou diskuzí obrátit celé vnímání daného člověka. Můžeme ale zasít maličké semínko, ze kterého při troše štěstí vyklíčí nepatrná pochybnost. Není snadné ze dne na den měnit svět k lepšímu. Trénink z nás ale může udělat mistra.

A co, že to budu dělat, až vyrostu? Pořád nevím. Ale ať už to bude cokoliv, chci to dělat tak, jako se snažím vyvracet dezinformace: s respektem k sobě a k ostatním, s pochopením a trpělivostí.